Prosinec 2010

BTMBS 8.kapitola - Situace se změnila

27. prosince 2010 v 20:49 | Lussnape

Uprostřed místnosti stál vysoký muž líbající krásnou mladou dospívající dívku. Jejich polibky byli vášnivé a lehké jako pěříčka. Oba po sobě toužili už delší dobu ale ani jeden nevěděl jak moc ten druhý. Líbali se tu už dobrých pět minut. Potom muž daroval dívce poslední letmý polibek.
"Je to správné?" zašeptal Severus do ticha.
"Ano" odpověděla mu klidně Hermiona. Ticho. "Severusi takhle to musí být já chci aby to tak bylo! A ty chceš aby to tak bylo?"podívala se na něj tázavě.
"Já..."pro Severuse to byla těžká situace věděl co chce říct, co má říct ale bylo těžké to vyslovit zatraceně těžké!
"Severusi...?"podívala se na něj utrápeným pohledem, který to Severusovi ještě ztěžoval.
"Já...vždyť jsi má studentka - není to správné Hermiono!" usoudil nakonec Severus.
"Proboha je ti šestnáct let. Já nevím co se to se mnou děje. Nevím co se děje s tebou. Proč já? Je tu plno mladých kluků a já jsem...-" oba tam proti sobě stáli a hledali odpovědi v protějších očích.
"-starý? Severusi ty nejsi starý." odfrkla si Hermiona.
"Ale pro tebe ano!" odvětil Severus.
"Ne! Ty pro mě nejsi starý...tobě snad záleží na věkovém rozdílu? Severusi je dvacáté století!" zvýšila hlas, protože toto téma opravdu nehodlala probírat.
"Já vím jaké je století!" střelil po ní ledovým pohledem.
"Na mě tvé ledové pohledy nepůsobí Severusi." opáčila Hermiona.
"A na mě zase nepůsobí tvůj způsob umlčování." pravé Severusovo obočí bylo víš než to levé.
"To bych neřekla." pověděla mu s odvahou a vášní v hlase jakoby ho chtěla hned teď políbit.
Mlčel. Měla pravdu ale tu Severus nemohl připustit, ani náhodou!
"Hermiono!" teď zvýšil hlas Severus.
"Najednou jsem Hermiona?Ještě před pěti minutama jsem byla slečna Grangerová." Severusovi dávala pěkně zabrat.
"Jo vlastně to jsem ještě nepoužila ten můj 'osvědčený' způsob ulmčování!" zlostně se mu dívala do očí.
"Situace se změnila." usoudil Severus. Hermiona vypadala pěkně nakrknutá.
"Já ti nerozumím" kroutila hlavou - šeptala. Otočila se na podpadku a mířila ke dveřím vzala za kliku a bouchla dveřmi ani se neohlédla. Jejich první oficiální hádka.
Severus rychle běžel ke dveřím aby ji ztihnul a zvolal za ní.
"Nechci aby si odešla uprostřed hádky chci to dořešit!"
"A co chceš řešit Severusi? Ty o mě zřejmě nestojíš." stála už na schodech a nevěřícně na něj hleděla.
Nic na to neřekl jen ustoupil ze dveří a pokinul jí rukou ať jde dovnitř.
Zakroutila hlavou. Udělala jeden pomalý krok aby se ujistila, že to myslí vážně. Namířila si to tedy 'znova' do jeho kabinetu.
Když už byla uvnitř zavřel dveře a přistoupil k ní. Tentokrát Hermiona stála u okna. Byla k němu otočená zády a dívala se z okna. Právě zapadalo slunce. Cítila Severuse těsně za sebou.
"Promiň já...nechtěl jsem na tebe zvyšovat hlas." omlouval se jí Severus. Ticho.
" Vím, že se situace změnila a velmi." mluvila k němu zády.
"Ale i tak ti nerozumím." Severus poslouchal každé její slovo.
Konečně se otočila čelem k němu. "Severusi já už nejsem ta malá holčička jako v prvním ročníku."
"Já vím a proto teď tolik musím odolávat tvím polibkům" zavzpomínal na ten poslední asi před deseti minutami.
"Ale moc se ti to zatím nedaří, co myslíš?" usmála se.
"Očividně ne." odpověděl jí klidně.
"Ale problém je v tom, že nemůžu odolat tobě samé. Tvým očím, tvému úsměvu, tvým rtům,..."zahleděl se na ní.
"Merline jsi tak krásná" pohladil ji po tváři ale rychle ruku zase stáhnul zpátky.
"To jsem neměl dělat!"
Hermiona na to nic neřekla místo slov se jí začali kutálet po tváři slzy.
"Promiň..já..."začala si je rychle utírat rukou.
"Ty mi promiň" Severus vypadal, že ho tahle situace trápí a to Hermioně vadilo, nechtěla aby se kvůli ní trápil stačilo, že se ona trápila kvůli němu.
"Prosím neplač."
"Já nepláču..."opravdu už jí přestávali téct slzy.
"Severusi jen jedna otázka: Máš mě víc než rád?" leskli se ji oči a Severus se cítil v pasti.
Neměl nad čím přemýšlet řekne to co doopravdy cítí.
"Ano." Hermioně po Severusově odpovědi začalo tlouct srdce rychleji než obvykle.
"Měla bych takoví menší nápad." Hermionu to napadlo ve vteřině.
"Jaký?"Severuse to opravdu zajímalo.
"Počkáme až mi bude sedmnáct pak už to nebude nezákoné. Já k tobě nepřestanu cítít to co cítím teď. Myslím, že to bude pro nás oba bezpečnější ale..."sklonila hlavu.
"...nevím jak to ten celý rok přežiju."čekala na odpověď.
"Dobře myslím, že je to rozumné." kývl ji na to Severus.
"Ano..."Postavila se na šipčky a obejmula ho. Severus těžce vzdychl a zašeptal ji do ucha.
"I pro mě to bude těžké."Hermiona ho po této větě ještě víc ztiskla. Nechtěla odejít ale musela.
"Už by jsem asi měla jít." odtáhla se od něj darovala mu poslední úsměv, vzala za kliku...ještě na něho naposledy pohlédla a pak za sebou zavřela dveře.

Pomalu vyšla schody a přemýšlela o posledních minutách stál ji za to o tom byla vysoce přesvěčena. 

Autorka: No tak snad se vám závěr kapitoli líbí. Jinak mám ráda dlouhé dialogi...toho jste si asi už všimli :D

KYHU 9.kapitola - Slavnostní ples

27. prosince 2010 v 18:06 | Katysa


9. kapitola nese název Slavnostní ples a tentokrát k ní budou i dvě hudební ukázky z plesu...doufám,že si jí užijete :)

Lussy s Danielem a Amy s Pierotem vyšli společně otvorem v podobizně a velice příjemně naladěni se vydali k Velké síni.Scházeli po schodech pozorováni stovkami očí všech studentů,kteří už tam čekali.Ze všech stran se ozývalo tiché šeptání,všichni pozorovali ty dva nádherné páry sestupující po schodech,vyzdobených malými lampionky nejrůznějších barev.
Lussy se zářivě usmála a pošeptala Amy do ucha."Myslím,že nám to vážně sekne".
Amy na ni jen mrkla,když v tu chvíli se otevřely dveře do Velké síně a ples byl oficiálně zahájen.
Všichni studenti se seřadili do řady,primusky a primusové se svými partnery měli jít v čele.
Lussy s Danielem se postavili hned na začátek celé řady a čekali na vyzvání.Lussy se zhluboka nadechla a vykročila spolu s Danielem do nádherně vyzdobené Velké síně.
Vydechla úžasem,když spatřila skvostnou fontánu stojící blízko učitelského stolu,ze které tryskala kouzelná voda pokaždé jiné barvy.Ze stropu vysely girlandy,ve vzduchu se snášely začarované koule s vílou uvnitř a každou chvíli se ze stropu sesypaly zlatavé třpitky.
Malé stolky pro čtyři osoby byly rozmíštěny na pravé straně Velké síně.
Lussy kráčela majestátně,s hlavou pozvednutou a očima upřenýma na učitelský stůl.
Ten koho hledala tam však nebyl."Doufám,že dodrží slib a příjde" pomyslela si v duchu.
Všichni studenti se rozmístili kolem začarovaného parketu,který měnil barvu a rozhlíželi se kolem.
Albus Brumbál počkal,až se trochu rozkoukají a utiší.Vstal a zářivě se usmál.
"Vítám vás tu všechny,víte,proč jste tu,dnes oficiálně ukončujete své sedmileté studium na této škole a bylo by dobré to patřičně oslavit" odmlčel se a po všech se rozhlédl.
Lussy se začaly lesknout oči,ale snažila se být statečná a nedat nic najevo.
"Za chvíli začne úvodní tanec,který si zatančíte se svým večerním partnerem,či partnerkou.V průběhu večera tu bude hrát hudba na přání,o kterou se bude starat profesorka McGonagallová,o jídlo a pití je samozřejmě postaráno,takže nemusíte mít strach,dále jsem objednal fakýry,kteří by vám dnešní večer měli ještě více zpříjemnit.Poté bude následovat slavností proslov primusů a primusek a nakonec závěrečný půlnoční tanec,primusky a primusové se svými učiteli,ostatní se svými partnery."
Když domluvil,všichni studenti vypadali šťastně a vzrušeně zároveň.Bylo nad slunce jasné,že před sebou mají spoustu zábavy.
"Zítra před odjezdem bude následovat slavnostní rozloučení,doufám že už máte všichni sbaleno,tak tedy,přeji vám všem pěkný večer,na který budete moci vzpomínat s úsměvem na tváři" pronesl,studenti se po proslovu rozmístili na obří parket.Brumbál kývl na profesora Kratiknota,luskl prsty a orchestr začal hrát,páry začaly tančit valčík,který se učily dva týdny před plesem.Všem to moc slušelo a všichni byli naladěni na jednu vlnu.Společně tvořily skvělou kombinaci.
Všichni se skvěle bavili a když hudba přestala hrát,překvapeně zvedli hlavy.Rychle jim ten první tanec utekl.Následovala chvíle odpočinku.Lussy s Danielem,Amy a Pierotem se odebrali k jednomu ze stolků,na kterém se vmžiku objevilo jídlo a pití,zařízené přesně podle toho,na co právě měli chuť.Lussy s Amy daly hlavy dohromady a začaly rozebírat šaty a účesy všech holek,na které dohlédly.Nakonec se obě shodly na tom,že všem to dnes večer moc sluší.
Zazněla první píseň na přání,objednaná od chlapce z Mrzimoru.Musel být z mudlovské rodiny,protože se ozvala píseň od slavné metalové skupiny Metallica.
Profesorka McGonagollová z toho byla poněkud vyjevená.V životě nic takového neslyšela a většina studentů jakbysmet.Takový nářez hned na úvod vážně nikdo nečekal.
Když se všichni vzpamatovali,začali se smát,Lussy dostala přímo záchvat smíchu,velice tvrdou Metallicu trochu znala a když viděla pohoršený profesorský sbor,tak propukla v hlasitý smích.
"Tak tenhle večer bude fakt zajímavý" dusila se a vytáhla na parket své kamarády.

Večer probíhal přímo skvěle,zaznělo i dost ploužáků,při kterých byly Lussy s Amy snad těmi nejžádanějšími dívkami,vystoupení fakýrů bylo také úžasné,předvedli mnoho ohnivých efektů a kouzel.
Lussy s narůstajícím časem začalo divoce tlouci srdce.Za chvíli měly přijít na řadu slavnostní proslovy.Zazněla toho večera poslední píseň na přání a Brumbál znovu promluvil.
"Takže,polovina večera je už téměř za námi a teď bude následovat slavnostní řeč primusů a primusek všech čtyř kolejí.Poprosím je,aby na nás počkali venku,než to tu patřičně připravíme."
Čtyři lidé,dva chlapci a dvě dívky se zvedli od stolů a odebrali se z Velké síně.
Lussy byla nervózní,ne z proslovu,ale z toho,že nepříjde,že se na ní prostě vykašle.
Takhle čekali asi pět minut,dokud se dveře Velké síně opět neotevřely.Lussy naprázdno polkla a obávala se toho nejhoršího.Ze dveří vyšel Brumbál,profesorky McGonagallová a Prýtová a dveře se znovu zavřely.
Brumbál se přidal ke zmijozelské primusce Pansy Parkinsonové,McGonagallová ke chlapci z Havraspáru a Prýtová ke chlapci z Mrzimoru.Jen Lussy tam stála sama a úzkostlivě se dívala na Brumbála,který se usmíval a hleděl někam za její záda.
Lussy se podívala jeho směrem a málem nadskočila.
Severus Snape se k ní blížil,jako obvykle ve svém černém vlajícím hábitu,působil však tak šarmantně.
Lussy se na něj usmála,nebyla schopná slova.
Severus došel až k ní.Nabídl jí rámě a počkal až od nich ostatní na chodbě odvrátí pozornost.
Teprve potom zašeptal Lussy do ucha."Moc vám to sluší".
Lussy se znovu lehce usmála a pošeptala mu zpět."Děkuji".
Dveře Velké síně se opět otevřely dokořán,primusové a primusky vešly dovnitř,vedeni svými profesory.Ze všech stran je obklopil bouřlivý potlesk,dav se rozestoupil,aby mohli projít.
Jako první kráčeli Albus Brumbál s Pansy Parkinsonovou,druzí Minerva McGonagallová s havraspárským chlapcem,v závěsu za nimi Pomona Prýtová s mrzimorským chlapcem a čtveřici uzavírali Severus Snape s Lussy Cooperovou.

Místo obřího parketu tu stálo menší podium se zlatým stolkem,hned naproti podiu se vmžiku objevilo osm zlatavých židlí,na které se usadili profesoři se svými svěřenci a za nimi stovky dalších,obyčejných židlí,na které se usadili ostatní studenti.
Lussy se Severusem se naschvál posadili až na samý okraj.
Lussy si elegantně přehodila nohu přes nohu.
"Chtěla jste mi udělat radost a proto jste si dnes večer oblékla barvy Zmijozelu?" slyšela u svého pravého ucha tichoučký šepot a musela se usmát.Naklonila se k profesorovi a zašeptala.
"No jistě,také jste mi mohl udělat radost a obléci se do barev Nebelvíru,myslím že by na nás byl opravdu pěkný pohled"
Severusovi se nepatrně zvedly koutky,nic však už neřekl.
Profesor Brumbál se mezitím odebral ke zlatému stolku,stojícímu vprostřed podia a rozhlédl se po všech studentech.
"Tak tedy,začneme primuskou Zmijozelu,dále budeme pokračovat primusem Havraspáru,poté primusem Mrzimoru a nakonec primuskou Nebelvíru" když domluvil,přešel zpět k židli,kde seděla Pansy a nabídl jí ruku.Pansy neměla daleko ke kolapsu.Vstala a Brumbál jí odvedl ke  stolku,nechal jí tam stát a stoupl si stranou.
Lussy ani pořádně nevnímala,co Pansy říká.Fascinovala jí přítomnost profesora vedle sebe.
Na konci každého proslovu vždy alespoň zdvořile zatleskala.
Najednou jí z přemýšlení vytrhl Brumbálův hlas,říkající její jméno.Severus po jejím boku už vstal a znovu jí nabídl rámě.
Vstala,zavěsila se mu kolem paže a za bouřlivého potlesku kráčela ke stolku.
Zůstala tam stát,zatímco profesor se odebral k Brumbálovi,McGonagollové a Prýtové.
Celá Velká síň byla napnutá,celá Velká síň očekávala konečně pořádný proslov celého večera.
Lussy se po všech rozhlédla,zahlédla tváře Amy,Pierota,Daniela a především věděla,že profesor je jí na blízku,to jí dodalo odvahu.
Zhluboka se nadechla,kouzlem zesílila hlas a začala svůj proslov.

"Když mi před sedmi lety,o letních prázdninách přišel dopis z Bradavic,byla jsem ta nejšťastnější holčička na světě.Ovšem,rychle to všechno uteklo.Celý sedmý ročník se užírám myšlenkou,že to všechno brzy skončí.Celý sedmý ročník se snažím nevěnovat tomu příliš velkou pozornost,ale poslední týden se to už nedalo vydržet.
Bradavice mi budou chybět více,než cokoliv jiného,často vzpomínám na ty chvíle strávené ve zdech tohoto nádherného hradu nebo na jeho pozemcích,ale bohužel sedm let je za námi a my musíme jít dál.
Víte co mě na tom všem mrzí nejvíc?Že už se nejspíš nikdy neuvidíme všichni společně na jednom místě.Neustále se samozřejmě vyskytovaly situace,kdy mezi námi vládla mezikolejní nenávist.Víte o čem mluvím,ale teď je většina z nás už plnoletá a měli bychom si uvědomit,že teď jsme dospělí a vzájemná tolerance je jednou z věcí,které musíme pochopit,abychom mohli žít normální život.
Naše cesty se rozejdou,ale i přesto doufám,že si každý z vás občas vzpomene na naše společné roky.Obrovské díky patří našim báječným profesorům" podívala se k učitelskému stolu,všem se leskly oči "Bez vás bychom to nikdy nezvládli,pylně jste nás připravovali do života,učili se s námi po večerech i když jste nemuseli." okamžitě si vzpomněla na něj,jak jí po večerech dával soukromé hodiny Lektvarů,potřebné pro její budoucí práci.
"A samozřejmě Bradavice mají toho nejlepšího ředitele,jakého si jen mohou přát" usmála se na Brumbála.
"Budu na vás všechny vzpomínat s hlubokou úctou a až jednou moje dítě pojede do Bradavic,budu vědět,že bude v dobrých rukou."
Otřela si slzu,stékající po jejím obličeji a podívala se zpět před sebe.
"Jedna etapa končí a druhá zase začíná.Přeji vám všem úspěšný život,plný osobních i pracovních úspěchů,plný jen toho nejlepšího a doufám,že se někdy ještě setkáme".
Pozorně se zahleděla na všechny před sebou.Dívky vytahovaly kapesníky,chlapci s těží skrývaly rozpaky a lesknoucí oči.Dokonce i Zmijozel ukázal sedm let skrývanou pokoru...
"Díky vám všem za nádherných sedm let" zašeptala Lussy a nechala slzám volný průběh.

Ze všech stran se ozval ohlušující potlesk,všichni si stoupali na židle,aby zatleskali nebelvírské primusce.Zmijozelští se přidali, hlasitě křičeli a tleskali.Lussy z toho byla vyvedená z míry.Že by se koleje po takové době konečně usmířily?Neuvěřitelné...
Studenti se začali zvedat,židle opět nahradily malé stolky pro čtyři osoby.
Lussy se podívala k učitelskému stolu,zase ji tak zvláštně pozoroval.
"Děkuji slečně Cooperové za skvělý proslov,udrží se nám v paměti velice dlouho" zamrkal na ni Brumbál a předstoupil před studenty.Lussy mezitím zamířila za svými kamarády k malému stolku.
"Děkuji vám všem,nyní bude následovat závěrečný tanec,všichni so ho užijte" popřál Brumbál a odešel zpět.Mávl hůlkou,zlatý stolek a malé podium v tu ránu zmizely a nahradilo je opět obří podium,tentokrát vyzdobené ve stříbrných barvách.
Hodiny odbily půlnoc a z dáli se ozvala krásná píseň,zněla však tak blízko.
Byla to píseň od Bocelliho...Con Te Partiro.
Jakmile se ozvaly první tóny,tak Lussy ztuhla,tuto píseň opravdu nečekala,děsila ji její oslnivá krása.Ostatní studenti se začli zvedat a mířili k parketu.Lussy nebyla schopná dýchat,nebyla schopná chodit.Jen tam tak stála,u svého stolku jako solný sloup.
Nepatrně pootočila hlavou a zjistila,že Severus Snape k ní míří v celé své kráse.
Hábit vlál za ním a oči mu zářily na dálku.
Lussy se ladným krokem vydala k němu.Podíval se na ni svýma pronikavýma očima a jí se podlomila kolena.Vzal jí za ruku a mířil s ní k obřímu parketu.
"Měla jste ten nejlepší proslov,jaký jsem kdy slyšel" pronesl.
Zastavil se přímo vprostřed parketu,jednu ruku jí dal kolem pasu a druhou vsunul do jejích prstů.
Začali se pohybovat v rytmu té skvělé skladby.Nevnímali okolí,vnímali jen sami sebe a své pohyby,nespoutané pohyby,tak nespoutané jako živly.Jako oheň a voda...
Oba byli skvělí tanečnící,dávali do toho všechno,všechno čeho byli schopni.
Tančili se vším všudy,s těsnými pohyby i prvky.Udržovali mezi sebou neustále oční kontakt,zeleň hleděla do čerňi a naopak.
Byla na ně radost pohledět.
Oba se do toho tak vžili,že ani nespozorovali,že jim tleská celá Velká síň.Všichni vypadali naprosto ohroměně a spokojeně zároveň.O nejlepším tanci večera nebyl pochyb...
Když hudba přestala hrát,oba se uklonili a Velká síň přímo aplaudovala.
Lussy odešla za svými kamarády a Severus k učitelskému stolu,večer byl u konce...

"Dnešní večer je už u konce a já bych vám chtěl z celého srdce poděkovat za skvělou atmosféru,věřím,že na tento večer nikdy nezapomenete.Teď je čas odebrat se do postelí.Přeji vám všem poslední dobrou noc ve svých ložnicích."
Ze všech stran se ozvaly hlasité protesty,nikdo nechtěl skončit,nikdo nechtěl jít spát.
Po nějaké chvíli se podařilo přesvědčit Brumbála o posledním ploužáku večera.Lussy seděla u stolku se svými kamarády,když vtom zazněly první tóny písně Hero od Enriquea Iglesia.
Lussy překvapeně zvedla hlavu,tuhle písničku milovala a vždy prožívala.Z hloubi srdce si přála,aby přišel on,aby on všechny ostatní předběhl,aby on ji držel tento večer naposledy...
Pierot odešel s Amy na parket a Daniel vyzval holčinu,sedící o dva stolky dál.
Lussy se zmocnila divná nálada,měla chuť odtamtud okamžitě odejít,zvedla se tedy a pozvolna zamířila ke dveřím Velké síně.Když byla skoro u nich,zastavila se a zhluboka se nadechla,text písně se jí vrýval do mozku jako nůž.
Najednou ucítila na svém rameni teplý dotek něčí dlaně,otočila hlavu a před sebou spatřila jeho,Severuse Snapea.
"Věnujete mi dnes svůj poslední tanec?" zeptal se a nespouštěl z ní oči.
"S radostí" zašeptala a vydala se s ním na parket.
Vzal jí kolem pasu a svou dlaň vložil do té její.Začali se pohybovat v rytmu písně,Lussy mu položila hlavu na rameno a zavřela oči.Vnímala jen jeho a nádherné tóny,vnímala jeho intenzivní vůňi máty a peprmintu,která jí omámila mysl a smysly.
Lussy si užívala každičkou vteřinu tohoto vzácného tance.
"Tančíte skvěle,dlouho jsem si s nikým tak dobře nezatančil jako s vámi na Bocelliho"
Pohlédla mu zpříma do očí,zrcadlil se v nich její odraz...
"Děkuji vám,ani já jsem si dlouho s nikým tanec tak moc neužila jako s vámi" odvětila.
Když píseň skončila,Brumbál všechny nekompromisně poslal do postelí s tím,že je další den čeká úplně poslední rozloučení a že by tedy měli být čilí a při smyslech.

Tu noc Lussy dost přemýšlela,o sobě,o profesorovi,o zítřejším odjezdu,o své budoucí práci,nakonec jí to všechno zmohlo a ona se propadala do hlubin spánku.Někam tam,kde roste máta a je cítit peprmint...

Katysa

Con Te Partiro-Andrea Bocelli



Hero-Enrique Iglesias: i s českým překladem


KYHU 8.kapitola - Kráska v zeleném

19. prosince 2010 v 11:46 | Katysa

"Tu holku obdivuju,nikdy se mnou nenechá vyvést z míry,má víc kuráže než celý slavný Nebelvír dohromady" zkonstatoval Mistr Lektvarů v duchu u své ranní kávy ve Velké síni,pozorujíc svýma temnýma očima vysokou černovlásku,bavící se se svým bratrem a nejlepší kamarádkou.

Od Brumbálova proslovu uběhl přesně týden a přípravy na závěrečný ples vrcholily.
Lussy právě u nebelvírského stolu vášnivě debatovala s Amy o tom,jaké šaty,boty a šperky jsou už na cestě.Z hradu ještě na poslední chvíli vylétávaly houfy sov s objednávkami do nejrůznějších obchodů.
Pierota toto téma nenadchlo hned od samého začátku a tak veškerou svou pozornost věnoval raději palačince na svém talíři.
"Tak jakou jsi teda nakonec zvolila barvu šatů?" optala se Amy své kamarádky.
"No,hodně jsem o tom přemýšlela,nakonec jsem se rozhodla pro sametově zelenou" odpověděla s úsměvem Lussy.Snažila se příliš často nemyslet na to,že už zítra odjíždí.Chtěla si to tu ještě pořádně užít.Moc se těšila na večer.Slibovaná zpráva všem primusům a primuskám od Brumbála přišla někdy v polovině týdne a když si jí Lussy přečetla,nemohla uvěřit vlastnímu štěstí.Psalo se tam,že jako od primusky Nebelvíru se od ní očekává slavnostní řeč na ukončení sedmiletého studia a to nejlepší na konec,musí si vybrat jednoho profesora,který jí povede ke slavnostnímu stolu a který si s ní zatančí závěrečný tanec,pokud tak neudělá,bude ji nějaký přidělen.Lussy měla okamžitě jasno...
Ještě předtím ho ale musela jít požádat,tušila však,že to nebude žádný problém...
O dopisu měla zakázáno mluvit,mělo to být překvapení.    
                                                                                  
"Skvělé,určitě ti krásně půjdou k očím" zaradovala se Amy,čímž jí vytrhla z jejího přemýšlení.
"A co ty?Bereš si nakonec ty blankytně modré?" zeptala se Lussy,když se vzpamatovala.
"Ano.nakonec jo" odpověděla Amy,která si právě mazala marmeládu na svou topinku.
"Super,však my se postaráme o to,aby nám to dnes večer slušelo!" prohlásila Lussy a strčila si do pusy pořádný kus bábovky.

O hodinu později,když se šli Amy s Pierotem projít na bradavické pozemky se Lussy vydala do sklepení.Občas ještě mívala noční můry z jejího zážitku,který se udál před dvěma lety.

"Co když s ním ale bude chtít jít Parkinsonová?Ostatně,je to ředitel její koleje" Lussy se nepatrně zamračila.
"Hm,pochybuji ale,že by měla dost odvahy se ho na to zeptat,no uvidíme,za pokus to stojí"
Zaklepala na dveře a čekala na vyzvání.
"Dále" ozvalo se zavrčení.Lussy se nepatrně usmála a vešla dovnitř.
Profesor Snape právě přerovnával regály s odpornými,v barevných tekutinách naloženými tvory.
"Dobré ráno pane profesore" pozdravila Lussy.
"Dobré ráno slečno Cooperová" odpověděl s poněkud překvapeným výrazem Snape.
"Já jsem vás přišla o něco požádat"
Lussy nebyla ani trochu nervózní.Nevěděla proč,ale prostě nebyla.
Snape jen nadzvyhl jedno obočí a upřeně se na ni zahleděl.
"Chtěla jsem vás požádat,jestli byste mi dnes nedělal doprovod ke slavnostnímu stolu" zpříma se na něj podívala a čekala.
"Tedy,pokud už nedoprovázíte někoho jiného" dodala rychle.
Snape jakoby na chvíli oněměl.
"Vy byste o to stála? zašeptal.
"Samozřejmě" odpověděla Lussy a v duchu se radovala nad svým vítězstvím.
"V tom případě,bude mi ctí" odpověděl Snape.
"Děkuji vám" usmála se Lussy.

Když o chvíli později zamířila do nebelvírské společenské místnosti,nemohla se dočkat večera...

Den uplynul jako voda a večer se pomalu blížil.Zahájení plesu bylo sice naplánováno na osmou hodinu večerní,ale většina dívek se začala připravovat o hodinu či dvě dříve.To by jinak nebyly holky.
Lussy s Amy odešly už v šest hodin do dívčí ložnice,samozřejmě se to neobešlo bez hlasitých poznámek udiveného Pierota a jeho nejlepšího kamaráda Daniela,který měl ten večer dělat Lussy partnera.
"Hele vy dva,to je prostě holčičí záležitost,to byste vy nikdy nepochopily" smála se Lussy.
"Vždyť ještě zbývají dvě hodiny proboha" kroutil Pierot nevěřícně hlavou.
"Přesně tak,to znamená,že je nejvyšší čas brácha" mrkla na něj Lussy a obě dívky se se smíchem odebraly do ložnice.
Lussy sebou plácla na postel hned vedle krásné ozdobné krabice.Usmála se a přemýšlela o účesu,který by měla zvolit.
"Páni,já se tak neskutečně těším" zavýskla Amy a Lussy horlivě přikývla.
"Tak se jdeme pořádně nastrojit,co říkáš?" vyskočila zvesela Lussy z postele.
"No jasně" oplatila ji Amy a obě se daly do toho.
Lussy opatrně otevřela krabici a z ní se na postel rozprostřely krásné sametové šaty tmavě zelené barvy.Lussy vydechla úžasem a přejela dlaní po té hedvábné látce.Byla velice příjemná na dotek.Šaty byly bez ramínek,krátce nad kolena a s ozdobnou mašlí kolem pasu.
Lussy se do nich oblékla.Neuvěřitelně jí sedly.Perfektně se v nich rýsovala její skvělá postava.
V krabici byly ještě uloženy balerínky,spony do vlasů v podobě malých sametových mašliček,krásný náhrdelník,náramek a prsten z miniaturních smaragdů.
"Ještě že jsem si objednala sadu" pochválila se v duchu a obula se do zelených balerínek,skvěle ladících k jejím šatům.Odebrala se do koupelny a stoupla si před velké zrdcadlo.Kolem krku si obepnula řetízek,na ruku zapnula náramek a na prst si nasadila prsten.Vypadala skvěle,ale ještě zbývaly vlasy.
"Tak co s nimi?" přemýšlela nahlas.Nakonec se rozhodla pro rozvážný drdol.Ne moc vysoký,ani moc nízký.Vlasy si sepnula všechny až na jeden nepatrný pramínek,která nechala volně spadat po levé straně svého krku. 
Když byla hotová,zapletla si na pravou stranu jednu sametovou mašličku a vykouzlila si drobné zelinkavé třpitky,které se jí snesly na hlavu a vytvořily ještě lepší dojem a skvělý efekt.Toto kouzlo jí naučila maminka.
Zbývalo se ještě namalovat,zvolila lehký make-up a světloučké zelené stíny.Dolní a horné linky obkroužila černou tužkou.Řasy si protáhla řasenkou a na rty nanesla bezbarvý voňavý lesk.
Když byla hotová,podívala se na sebe zpříma do zrdcadla.Ona sama musela uznat,že lépe už snad ani vypadat nemůže.Lehce se usmála a vrátila se zpět do ložnice,kde už Amy vykonávala poslední drobné úpravy.Také jí to moc slušelo.Blankytně modré šaty ke kolenům skvěle ladily k jejím očím.Botky zvolila na menším podpatku.Lehký výstřih,vyzdobený modrými perlami měl za úkol lákat zástupce opačného pohlaví k pohledům.Jako účes Amy zvolila tentokrát kudrnaté vlasy,obvykle je měla rovné.Lehce se namalovala,zvolila modré stíny světlé barvy,viditelnou řasenku a růžový lesk na rty.Celkový dojem byl velice hezký.
"Páni" vydechly obě úžasem nad tou druhou.Bylo za patnáct minut osm.Holky na sebe šibalsky mrkly a zamířily po točitém schodišti do společenské místnosti,kde bylo velice rušno.

"Ooooh" ozvalo se ze všech stran,když se Lussy s Amy objevily na posledním schodu.
Všichni je nadšeně pozorovaly.V největším šoku byli samozřejmě Pierot s Danielem.
"Teda holky,myslim že začínám chápat ty vaše hodinové přípravy" zkonstatoval to Pierot s mírně otevřenou pusou a políbil Amy na tvář.Jejich chození jim vydrželo,za což byla Lussy velice ráda..
Lussy se na svého bratra zakřenila a přidala se k Danielovi,který vypadal,že na chvíli úplně ztratil řeč.

Všichni tedy byli připraveni vyjít vstříc závěrečnému plesu,uspořádanému na jejich počest. 


BTMBS 7.kapitola - Nepustím tě!

19. prosince 2010 v 1:07 | Lussnape



Bylo jedenáct hodin večer a Hermiona si už šla konečně lehnout. Byla strašně unavená celý den se učila do školy. Víčka ji těškli a jen tak tak došla z knihovny do společenské místnosti a následně do ložnice. Když za sebou zavřela dveře viděla pět postelý, na čtyřech z nich spala ostatní děvčata a ta pátá byla Hermiony na které ležel nějaký dopis. Zamrkala jestli se ji to nezdá a běžěla ho otevřít. Posadila se a zatáhla závěsi u postele. Na obálce bylo napsáno Hermiona Grangerová. Otevřela dopis...

Slečno Grangerová,
prosím dostavte se zítra v pět hodin odpoledne do mého kabinetu.
Je to velmi důležité. Děkuji.

Prof. Severus Snape

Hermioně vrtalo hlavou co může být tak důležité, že jí zve do svého kabinetu no ikdyž něco by se našlo za poslední měsíc. Pečlivě dopis schovala, převlékla se do pyžama a šla si lehnout. Dalo by se říct, že usnula hned jak zavřela oči.

Hermiona pod sebou viděla velkou jámu ale nedohlédla na dno a však někdo jí držel za ruku. Vzhlédla vzhůru.
"Neboj držím tě" to promluvil Severus, všude kolem hučelo moře ale žádné tam nebylo. Klečel na vysoké skále a ze skáli vysela Hermiona. "Podej mi i tu druhou ruku!" křičel Severus. Všude byl slyšet rámus, pod skalou tekla láva přímo do jámy. Hermiona rychle oddechovala napřáhla se a chytila se Severuse.
"Prosím nepouštěj mě" prosila ho.
"Neboj nepustím tě" začal tahat. Vytáhl Hermionu na horu. Vzal jí do náručí. Hermiona se k němu přitiskla. Cítila se u něj v bezpečí. Hladil jí po vlasech. Ještě stále oddychovala najednou jí začali téct slzy.
"Už je to dobré, už se nemusíš bát jsem tady" utěšoval jí Severus.
"Už se-už se nebojím" vzlykla.
Tma. Hermiona se probudila uprostřed noci celá spocená a udýchaná. Posadila se. Schovala si tvář do dlaní. "Ne!" řekla si v duchu. "Ne! Musím se konečně vyspat"...vzdychla a lehla si. Usnula...

                 ***
"Promin Harry, ale nemůžu jít s vámi za Hagridem. Musím ještě něco dodělat." omlouvala se Hermiona. "Dobře mi mu to vyřídíme" usmál se na ni Harry.
"Děkuju"oplatila mu úsměv.

Pátá hodina se každou minutou blížila. Už bylo za pět pět rozhodla se , že už je čas vyrazit. Když vstoupila do sklepení zmocnil se jí divný pocit. Měla obavy z toho proč si jí pozval.
Už stála před dveřmi mistrova kabinetu. Nadechla se(samozřejmě i vydechla) a zaklepala.
"Dále" z druhé strany dveří se ozvalo zavrčení. Otevřela dveře a vešla dovnitř.
"Dobrý den profesore" pozdravila ho zdvořile Hermiona.
"Prosím posaďte se" nabídl jí křeslo u jeho stolu. Severus se také posadil za stůl.
"Nebudu chodit kolem horké kaše. Přepískli jsme to. Nemělo se to nikdy stát! Ani jedno!" vyvalil na ni Severus.
"S tím nesouhlasím" oponovala mu Hermiona.
"Jak víte tak jsem profesor a vy má studentka...je to divné!" oznámil jí Severus.
"Ano já vím"
Obočí bylo zase vysoko.
"A možná je to trochu divné, ale ne až tak jak si vy myslíte a nejspíš si to ani nemyslíte, protože to byste mě tehdy na chodbě nepolíbil a tehdy na schodech nepopřál k narozeninám...nebo to byl jen omyl? nebo jste ty slova nemyslel vážně? vyhrkla na něj Hermiona. Severus se neměl k odpovědi nevěděl co na to říct.
"Ne! Tohle nesmí pokračovat jestli se to někdo dozví tak mě vyhodí z práce a vás ze školy a nikdy nedokončíte studia." protestoval.
"Ale to mi je úplně jedno!" vstala a hleděla na něj.
"Slečno..." začal Severus ale Hermiona ho přerušila.
"Hermiono!"
"Ne!" zvýšil hlas Severus a také vstal.
"Ano" řekla Hermiona. A nebezpečně se k němu přibližovala.
"Ne!"
"Ano!"
"Poslyšte slečno Grang.." Severus byl neslušně přerušen polibkem. Nevydržel to moc dlouho a zapojil se taky. Obejmul jí rukama okolo pasu a Hermiona se ho držela kolem krku.
Už dlouho po něm toužila. "Ano" pošeptala Hermiona v rychlosti než jí stačil oplatit sladký polibek. Žádné slovo na protest však nepadlo.

pokračování příště...


Spomienky 5.kapitola - Šok

17. prosince 2010 v 13:38 | Casion


Zázrak alebo podvod? Za záhadných okolností sa na včerajšej slávnosti v Rokforte objavil zosnulý profesor Elixírov Severus Snape! Pri dojímavej a však až príliš afektovanej reči slečny Winterovej sa za záhadných, zatiaľ nevysvetlených okolností
zjavil
Severus Snape. Ako je to možné? Verzie svedkov incidentu sa líšia, ale všetci sa zhodujú na jednom, že to bolo neuveriteľné. No otázkou znie, je to vôbec možné? Všetci predsa vedia, že žiadne kúzla nedokážu oživiť mŕtvych.
Prečo je teda možné, že Severus Snape žije? Je možné, že vôbec nezomrel a iba sa skrýval, dokým nebude očistené jeho meno? Z tajného zdroja vás môžeme informovať, že celý minulý rok sa profesor Snape schovával s pomocou slečny Winterovej v ich rodinnom sídle Winter Manor. Taktiež je pravdepodobné, že keby ich tajný plán nevyšiel slečna Winterová sa plánovala vydať za profesora a...
Sania nahnevane odhodila Denného proroka na zem a vstala od stola v jedálni. Prešla k veľkému oknu a zadívala sa von na pozemky patriace jej rodine. Ten pohľad ju vždy dokázal upokojiť. Zhlboka sa nadýchla, aby ovládla svoje emócie.
,,Niekto sa dobre vyspal?" opýtal sa jej chladný sarkastický hlas a Sania sa musela ovládnuť, aby sa neuškrnula. Ten sarkastický hlas je pripomínal neskutočne veľa spomienok zo školy hlavne z hodiny Elixírov.
,,Dobrá ráno." Ignoruje jeho poznámku Sania a znovu sa posadí na svoje miesto za dlhým nalešteným stolom vo veľkej jedálni zariadenej v barokovom štýle.
,,Ja som sa vyspala dobre a vy pán profesor?" opýtala sa ho. Včera neskoro večer dorazili do Winter Manor. Celé poobedie rozoberali najrôznejšie veci s Potterom, ministrom a ďalšími ľuďmi. Na prehliadku sídla bolo neskoro a tak po ľahkej večeri išli spať. Snape sa posadil oproti Sanii na druhý koniec stola. Malý škriatok pred neho postavil raňajky. Profesor vzal do ruky príbor a hodil pohľad na noviny.
,,Čo sa píše v Dennom prorokovi?" opýtal sa bez nejakého väčšieho záujmu. ,,Pozrite sa. Coli!" vyzvala ho a pokynula škriatkovi, aby mu podal noviny. Snape preletel pohľadom po titulnej stránke, kde bola jeho fotografia a prečítal si článok pod ňou. Saniu zaujímalo, ako na to zareaguje. Zrejme sa bude hnevať.
,,Zaujímavé." Skonštatoval a odložil noviny a pustil sa do jedla. Sania nadvihla obočie, ale nepovedala na to nič. Snape pre ňu stále predstavoval nesmiernu autoritu. Boli časy, keď na škole neposlúchala nikoho iného okrem neho ani riaditeľa a to už bolo čo povedať. Dumbledora poslúchal takmer každý.
Po raňajkách sa vydali sa prehliadku sídla. Keď kráčali po jednej z chodieb Snape prerušil ich mlčanie a prehovoril: ,,Ten článok v novinách narážal na to, že ste ma vraj ukrývali. Prečo by si to mysleli?" zaujímalo ho. Sania iba pokrčila ramenami.
,,Mali sme spolu niečo?" opýtal sa a obaja vošli do obrovskej knižnice na prízemí. Po tej otázke sa Sanii rozšírili zreničky a chvíľu naňho iba hľadela neschopná slova. ,,Nie!" skoro zakričala, ale keď sa na ňu Snape pozrel röntgenovým pohľadom tak sa trochu začervenala. ,,Bola som vaša študentka. Nikdy by ste si nezačali so študentkou to je proti pravidlám." Vysvetlila mu Sania, ale cítila sa pri tom strašne trápne. To sa jej nemohol opýtať na niečo iné?
,,Prepáčte. Len som si chcel byť istý. Vysvetľovalo by to fakt, že si pamätám iba vás." Sania mierne pootvorila ústa. Snape, že sa ospravedlnil? Teraz vôbec nevyzeral ako ten profesor, ktorého poznala. Chladná maska bola preč. V očiach mu videla bezradnosť a smútok. V tom momente si zaumienila, že mu pomôže spomenúť si nech to stojí čokoľvek. ,,To nič."
Odpovie Sania potichu. Snape sa postavil k jednému z okien. Všetky okná v dome boli hodne veľké takže miestnosti boli pekne svetlé. Sania k nemu opatrne prešla. ,,Je mi to ľúto." Povie mu tichým hlasom a keď na ňu Snape nechápavo pozrie tak dodá: ,,To, že si nič nepamätáte. Musí to byť pre vás strašné." Iba strnulo prikývne a trochu divne sa na Saniu zadíva. ,,Ja, sľubujem, že vám pomôžem spomenúť si." Prehovorí Sania po chvíli.
,,Ďakujem." Šepne profesor a Sania sa pousmeje. ,,Nie je za čo pán profesor."
,,Severus." Opraví ju a na jej prekvapený pohľad odpovie slabým úsmevom.
,,Už nie som váš profesor. Navrhujem, aby sme si potykali. Severus Snape." Vystrie k nej ruku a Sania ju stále dosť vykoľajená stisne. ,,Sania."

KYHU 7.kapitola - O dva roky později

13. prosince 2010 v 20:58 | Katysa

O dva roky později

Lussy Cooperové bylo sedmnáct let,právě seděla na okenní římse v dívčí ložnici bradavického hradu zcela sama a přemýšlela.Přemýšlela o sobě.Letos je tu naposledy.Letos končí svůj studentský život.Letos uzavírá velkou kapitolu svého života....už je plnoletá.
Tuto nepříjemnou skutečnost si v poslední době uvědomovala čím dál tím častěji.
Byla schopná celý den sedět u okna,pozorovat krásy bradavických pozemků a vzpomínat na chvíle strávené ve zdech toho hradu.Po tváří jí zase stékaly slzy.
"Já odsud nechci" zašeptala do ticha."Už pouhý týden" pomyslela si.
"Ale pořád ještě zbývá slavnostní ples a rozloučení" utěšovala se.Vzápětí si ale vzpomněla na něj.Na jeho temné oči a slzy se jí zase spustily proudem.Sklopila hlavu.
Byla ráda za to,že tu může sedět a o všem přemýšlet.Byla ráda,že už má zkoušky za sebou.Byla ráda,že má poslední týden už volno.
Spustila nohy z okenní římsy,naposledy se podívala na pozemky a zamířila do koupelny.
Jako už tolikrát se lehce namalovala,rozpustila vlasy a zamířila do společenské místnosti.Nikdo tu nebyl.Ostatní ročníky měly ještě vyučování a většina studentů sedmého ročníku využila krásného letního počasí a zamířila tak na pozemky či k jezeru.Amy s Pierotem trvali na tom,aby šla s nimi,ale ona nechtěla.Chtěla být prostě sama a vyplakávat ze sebe všechnu bolest.Všechnu bolest,kterou cítila už od začátku sedmého ročníku.Nikdy nevěřila,že by to mohlo vůbec přijít,že by to mohlo někdy vůbec skončit.A teď to má tady.Povzdechla si a rozhodla se,že si zajde na procházku celým hradem.
Vyšla otvorem v podobizně a vydala se napříč jejím druhým domovem.
Cestou narážela na hrstku svých přátel z jiných kolejí,na duchy a dokonce i na Protivu.Se smutkem v očích si je prohlížela.Už nikdy je neuvidí všechny pohromadě.Už nikdy...
Jak tak kráčela liduprázdnými chodbami,zastavovala se u každého obrazu,u každého brnění,u každého gobelínu."Tolik mi to bude chybět" pomyslela si v duchu.
Zamířila dolů do sklepení,kráčela majestátně tou temnou chodbou jakoby to bylo naposledy.Vychutnávala si to.Opřela se o chladnou zeď a zhluboka dýchala."Už nikdy více tudy nepůjdu,už nikdy ho za těmi dveřmi neuvidím stát...už nikdy" zašeptala.
Se slzami v očích se vytratila a zamířila do druhého patra.Její krok byl vyrovnaný,kráčela s hlavou pozvednutou vysoko,vlasy jí vlály a ona si vychutnávala pohled na vše kolem sebe.
A najednou se ozvaly kroky...někdo vystupoval po schodech přímo proti ní.Nevěděla,proč si to myslí,nevěděla z čeho usoudila,že je to on.Prostě se najednou vynořil dva metry naproti ní.Havraní vlasy mu spadaly přes obličej,temné oči zářily na dálku a jeho hábit vlál za ním.
Nezastavila se,sebevědomě kráčela dál.
"Dobré ráno pane profesore" pozdravila Lussy.
"Dobré ráno slečno Cooperová" oplatil jí.
"Co tu děláte,když je venku tak hezky?" optal se profesor.
"Naposledy si užívám krásy bradavického hradu" vysvětlila.
Snape jen přikývl,pronikal do jejich zářivě zelených očí.

"Je vám dobře slečno?" zeptal se.
Lussy nebyla schopná odpovědět.Jen tam tak stála.Ať chtěla nebo ne,znovu ucítila na své tváři horkou slzu.Už se na něj nechtěla dívat.Už nemohla.Už na to prostě neměla sílu.
"Promiňte" zašeptala a rozeběhla se pryč.Profesora nechala daleko za sebou.Ani nevěděla,jak dlouho běžela.Zastavila se až když jí začalo píchat v boku.Osušila si obličej a zhluboka oddechovala.Za chvíli se jí dech pomalu zklidnil a Lussy šla znovu do společenské místnosti.
Vyšlapala nahoru po točitých schodech,otevřela dveře do své ložnice,svalila se na postel a schoulila se znovu do klubíčka.Usnula...

Temné oči,všude jen ony...ty temné oči

Ze spánku ji probudil až čísi hlas.
"Lussy,Lussy vstávej"
Otevřela oči a spatřila,jak se nad ní sklání Amy.
"Kolik je hodin?" optala se Lussy rozespale.
"Za patnáct minut bude večeře.Brumbál chtěl,abychom se tam sešly všichni najednou,od prvních až po sedmých ročníků.Chce nám nejspíš něco důležitého říct." vysvětlila Amy.
"Oh,aha...díky,že jsi mě vzbudila" poděkovala Lussy.
"Nemáš zač" mrkla na ni Amy.
"Mimochodem,nerada to řikám,ale vypadáš hrozně,je ti dobře? zeptala se Amy s obavami v očích.
"Ale jo,je mi fajn" povzdechla si Lussy.
Amy se na ní chvíli jen nepřesvědčeně dívala a pak řekla "Tak si pospěš,za chvíli musíme jít"
"Jo jasně,jen si skočím do koupelny" oznámila Lussy.

Vstala,protáhla se a zamířila do koupelny.Opravdu vypadala strašně.Byla celá pobledlá,měla viditelné kruhy pod očima a nebylo jí zrovna dobře,jen to nechtěla říkat před Amy.
Znovu se lehce namalovala,čímž zakryla nezdravou barvu své pleti a kruhy,vlasy si stáhla do culíku a zavovala na Amy.

Za deset minut už obě seděly ve Velké síni u nebelvírského stolu a čekaly až se objeví jídlo.
Albus Brumbál najednou vstal a prohlásil "Než začneme všichni hodovat,rád bych poprosil sedmé ročníky,aby tu po večeři zůstaly" usmál se na celou Velkou síň.
"Děkuji.
Na stolech se vmžiku objevilo jídlo.Lussy se chtělo zvracet.Na jídlo neměla ani pomyšlení.Celou večeři strávila tím,že pozorovala své spolužáky.Pohled jí zabloudil i k učitelskému stolu.Jeho temné oči ji opět pozorovaly.Chvíli se tak na sebě dívaly,dokud Brumbál znovu nepovstal.

"Všechny ročníky,kromě sedmých teď poprosím,aby odešly"
Ozvalo se šoupání židlí a většina studentů se dala na odchod.
Brumbál počkal,až odejdou a pokračoval.
"Jak jistě víte,naše škola se už několik let těší tradici závěrečného plesu a následného rozloučení se sedmými ročníky"
Při této větě poskočilo Lussy srdce.
"Tak tedy,ples se uskuteční večer před odjezdem ze školy a slavnostní rozloučení bude hned v den odjezdu" odmlčel se Brumbál a rozhlédl se po celé Velké síni.
"Co se týče výběru partnera a partnerky tak máte samozřejmě volnou ruku.Vy všichni,co tu teď sedíte,jste spolu studovali sedm let tady v Bradavicích.Jsem si jist,že každý z vás si někoho najde"
"A poslední věc,všem primusům a primuskám příjde v co nejbližší době vzkaz" domluvil Brumbál a šibalsky mrkl.
"To jsem teda zvědavá,co to bude za vzkaz" podivila se Lussy v duchu."Je dost užitečné být primuskou" usmála se.
"Tak a to je vše,doufám,že si to společně užijeme,přeji vám dobrou noc a pěkný zbytek týdne" popřál jim Brumbál.

Od všech stolů se zvedaly studenti.Někteří měly smutnou tvář.Některým se leskly oči.Ale nikdo nevypadal šťastně či spokojeně.Bylo vidět,že studium v Bradavicích jim bude chybět stejně jako Lussy.




BTMBS 6.kapitola - Narozeniny

13. prosince 2010 v 19:24 | Lussnape

Dnes bylo 18. září a Hermiona měla narozeniny. Měla dobrou náladu. Vyskočila z postele a utíkala do koupelny se upravit a učesat si vlasy. Nechala si je rozpuštěné a pár pramínků vzadu sepla sponkou.
"Počkej Hermiono," zavolala na ni Parvaty když se Hermiona chystala k odchodu.
"Chci ti poblahopřát" usmála se na Hermionu Parvaty a Hermiona jí úsměv oplatila. "Všechno nejlepší k narozeninám, hodně štěstí, zdravý a hlavně lásky" popřála ji a podala dárek. "Moc děkuju, je to od tebe moc milé."Hermiona si dárek položila na postel a řekla si, že ho rozbalí až po vyučování.
Před podobiznou potakala Ginny, která ji taky popřála a předala dárek. Šla dál a zabočila ke schodišti. Uviděla ho jak jde po schodech, zahlédl ji a zastavil se, díval se na ni. Udělal pár kroků vpřed a stále udržoval oční kontakt. Hermiona tam stála jak socha. V momentě stál těsně blízko ní. Nikde nikdo jen oni dva stáli na schodišti a dívali si do očí. Severus se opíral jednou rukou o zábradlí. Hermiona musela neklonit hlavu vzhůru aby mu viděla do očí - do těch černých tajemných očí. Hermiona k němu přistoupila ještě blíž teď na něm byla skoro přilepená taky se opřela jednou rukou o zábradlí. Severus jí pohladil ruku. Pak si ale uvědomil, že je na veřejné chodbě, pustil jí ruku. Hermiona věděla, že už musí jít, nikdo je nesměl vidět."Všechno nejlepší k narozeninám" zašeptal Severus. Otočil se a odešel . Hermiona se za ním dívala. Cítila krásný hřejivý pocit u srdce věděla, že i on musí cítit něco víc! Prohlížela si ruku po které ji pohladil. Pak se vzpamatovala a vyrazila na snídani.
Harry s Ronem už na ní čekali u stolu. "Všechno nejlepší Hermiono" popřáli ji a podali dárky. "Moc děkuju," usmívala se Hermi. "Nevadí, že si je rozbalím až potom?" zeptala se. "To víš, že nevadí." odpověděl jí Harry. "Tak co máte dneska v plánu?" zeptala se Hermiona a mezitím si zažala potírat topinku džemem. "Ještě nevíme" plácl Ron. "A ty?" zeptal se Harry. "Musím dodělat eseje pro McGonagallovou a Umbridgovou." kývla směrem k učitelskému stolu kde obě zmiňované profesorky seděli.
***
Bylo už půl jedenácté a měli mít dvojhodinovku lektvarů. Čekali jako vždy před učebnou. Zazvonilo na hodinu a Mistr otevřel učebnu. Žáci se nahrnuli do vnitř a usadili se na obvyklá místa. Profesor se rozhlídl po třídě a začal procházet mezi lavicemi, za ním vlál jeho hábit."Rozhodl jsem se vás trochu vyzkoušet co si za ty roky studia pamatujete," promluvil Snape. "Nic" pošeptal Ron Harrymu." a to na známky."dořekl větu Snape. Celá třída začala potichu nadávat. "Ticho!" sikl profesor a celá třída se utišila.
"Takže začneme třeba u vás Weasley," zmijozelští se rozesmáli.
"Jakou barvu má mnoholičný lektvar v surovém stavu?" Ron se děsně styděl sám před sebou, protože ho sám v druhém ročníku pil ale ani za nic si nemohl vzpomenout.
"Nevím pane" řekl Ron. "Pro vaši informaci je to blátivě zelená Weasley. Tak nic jdeme dál. Pane Pottere pomocí kterých rostlin vyrobíme lektvar zvaný Doušek živé smrti?"čekal na odpověď. "Nevím pane"odpověděl mu Harry."Odebírám Nebelvíru 10 bodů za to, že jste se nepřipravili na hodinu."....vyzkoušel ještě pár žáků,  dnes neměl opravdu náladu. " Nalistujte si stranu 243, máte na to přesně hodinu." žáci se pustili do práce. Hermiona si nalistovala stranu 243 a pustila se do Rujovníkového lektvaru.Severus si sedl za katedru a vyřizoval nějaké papíry. Chvíli se zapřemýšlel nad dnešním ránem. Bylo dobře co udělal? Co udělala ona? Bylo správné, že ji políbil?...Podíval se na ni - asi jediná z celé třídy vypadala klidně, ostatní zmatkovali a nadávali. Všichni stáli zády k němu.Sledoval jí, musel uznat, že v lektvarech byla opravdu dobrá! Jak se tak díval Hermiona se pomalu obrátila směre k němu - nespustili ze sebe oči - zase!"Děkuji" poslala nevyslovená slova směrem k Severusovi. Dalo by se říct, že jí na to odpověděl lehkým úsměvem.
Po půl hodině
"Konec, přineste sem svoje vzorky" nařídil třídě Snape.
Neviille vypadal úplně zdrceně, nejspíš z toho co mu řekne na tu břečku Snape.
Hermiona vyšla ze třídy mezi prvními.
"Tak co Harry jak se ti podařilo namíchat ten lektvar?" zeptala se Harryho Hermiona. "Ani mi o něm nemluv!" Harry byl dost nakrknutej. "Myslíš o tom lektvaru nebo o Snapeovi?" dráždila ho Hermiona.
"Ještě ty se mi vysmívej Hermiono"
"No tak promiň no, mám jen dobrou náladu" smála se Hermiona.



Budu ráda za nějaký ten komentář :)

KYHU 6. kapitola - Teplý dotek

10. prosince 2010 v 22:00 | Katysa

Lussy se probudila a na tvářích jí štípaly slzy.Podívala se na polštář,byl celý mokrý...celou noc brečela,i ze snu.
"Panebože, kolik je hodin?" pomyslela si. Prudce odhrnula závěsy kolem své postele a s hrůzou zjistila,že je v dívčí ložnici úplně sama.Vyskočila na nohy,načež se chytila za hlavu.Od včerejších událostí jí bolela,jako by v ní měla kus střepu.
Nevěděla co si počít,nejspíš zaspala.Najednou spatřila na svém nočním stolku papírek,který tam ještě předešlý den určitě nebyl.Vztáhla po něm ruku a dala se do čtení.

Slečno Cooperová,
vzhledem k tomu,co se včera večer stalo jste dnes uvolněna z výuky.
Až se budete cítit,navštivte prosím pana ředitele.Očekává Vás.
Heslo je "citronová čokoláda".
Pátým ročníkům,co byli u toho,jak jste se vrátila jsem zakázala o tom někde hovořit.Pohrozila jsem jim Odhalovacím kouzlem.Mělo by to zůstat v utajení.
Doufám,že si plně odpočinete a naberete síly.

prof. Minerva McGonagollová

Lussy si oddechla,nechtělo se jí nic dělat.Nejraději by celý den strávila u profesora a starala se o něj.
Znovu padla na postel,schoulila se do klubíčka a přemýšlela.Dlouho to nevydržela.Vstala,oblékla se a celá sladěna do černého se odebrala do koupelny,podívala se do zrdcadla.Odraz jí samotné jí ani nepřekvapil.Spatřila unavenou smutnou dívku se zarudlýma očima.
Opláchla si obličej,vyčistila zuby,učesala si vlasy,opět je nechala volně spadat až pod svá ramena,lehce se namalovala,konečně byla hotová.Vyšla z koupelny,po točitém schodišti dolů.Zastavila se a podívala se po celé společenské místnosti.Hradní skřítkové tu včerejší oslaveneckou spoušť už naštěstí uklidili.Zamířila k nejměkčímu křeslu a dívala se z okna.Všude byl klid a ticho...milovala toto místo.
Podívala se na své náramkové hodinky a zjistila,že je 08:00.
"Měla bych jít za Brumbálem" povzdechla si.
Vstala,prolezla otvorem v podobizně a mířila k ředitelově pracovně.Zastavila se u velkého kamenného chrliče a pronesla "citronová čokoláda".Chrlič uskočil stranou,objevily se točité schody a Lussy šlapala nahoru.
Zastavila se před dveřmi s bronzovým klepadlem.Zevnitř se nic neozývalo.Zaklepala a vstoupila.
Ředitel stál u okna a pozoroval slunečnou oblohu.
"Dobré ráno pane řediteli" pozdravila Lussy.
"Dobré ráno slečno Cooperová"
Chvíli tam tak rozpačitě stála,než se Brumbál konečně rozhodl otočit se k ní.
Přešel za svůj stůl,posadil se do křesla,sepjal ruce jako by se modlil a upřeně ji pozoroval.
"Posaďte se prosím" vyzval ji.
Lussy se posadila naproti němu a čekala.
"Profesorka McGonagollová mě ještě včera večer obeznámila se situací.Nechci po vás,abyste mi to zopakovala.Věřím,že to musel být hrozný šok a nechci,abyste ho musela prožít ještě jednou.Chci vám pouze hluboce poděkovat,nebýt vás.Severus by tu už nebyl."
Lussy jen přikývla a cítila,jak se jí slzy zase derou na povrch.
"Jen bych vás chtěl poprosit slečno Cooperová" odmlčel se Brumbál.
"Neříkejte to nikomu jinému,ví to polovina pátého ročníku a to opravdu stačí".
Lussy se zatvářila provinile a špitla "Omlouvám se pane řediteli".
"Není třeba se omlouvat slečno Cooperová,to je v pořádku,s profesorkou McGonagollovou jsme to vyřešili" odvětil Brumbál.
Lussy jen sklopila zrak a zarytě mlčela.Ta dívka jindy plná elánu se cítila strašně a seděla v křesle jako hromádka neštěstí.
Věděla,že si ji ředitel zkoumavě prohlíží svýma jasně modrýma očima.Nepodívala se na něj.
"Myslím,že máte právo vědět,proč se to stalo a proč jste svého profesora našla v takovém stavu" řekl najednou Brumbál.
Lussy se na něj překvapeně podívala a pozorně poslouchala.
"Ale ne dnes...jednou se to určitě dozvíte,jednou příjde ten správný čas" řekl v klidu Brumbál.
"Cože?" vykoktala Lussy."Dnes ne?" otázala se zmateně.
"Ne,dnes ne..." odvětil Brumbál.
"Dobře" řekla trochu podrážděně Lussy."V tom případě tu nejsem už nic platná,půjdu,nashledanou" vstala a mířila ke dvěřím.
Na jazyku ji však pálila ještě jedna otázka.Tak se tedy chtěla zeptat."Pane...?"
"Ano slečno Cooperová,můžete ho navštívit" řekl s úsměvem Brumbál ještě dřív než mu položila otázku.
Lussy se na něj také usmála,zavřela za sebou dveře a seběhla po točitých schodech dolů.
Namířila si to rovnou na ošetřovnu,na jednu stranu šťastná,že může jít za profesorem,na druhou stranu ale zmatená..."Proč jsem ho takhle našla?" divila se stále v duchu.
Zabočila za roh a před ní se konečně objevily dveře vedoucí na ošetřovnu.Zhluboka se nadechla a vstoupila.Na ošetřovně byl pouze jeden jediný pacient.Když ho tam viděla ležet,znovu ucítila horkou slzu na tváři.
Madame Pomfreová právě vyšla ze své kanceláře s náručí plnou obvazů a překvapeně se zastavila.
"Dobré ráno" pozdravila Lussy.
"Dobré ráno slečno Cooperová,jdete za profesorem?Očividně ano,tak vás nebudu rušit" usmála se na ní léčitelka.
"Děkuji" oplatila jí s úsměvem Lussy.
Madame Pomfreyová položila na stolek vedle profesora obvazy a zamířila do své kanceláře.
"Mohu to udělat?" zeptala se jí ještě Lussy s prosebným pohledem a ukázala přitom na obvazy.
"Ale no jistě" usmála se léčitelka a zavřela za sebou dveře kanceláře.
Lussy přistoupila k profesorově posteli a smutně se na něj podívala.Spal...
Vypadal při tom tak uvolněně.
Přitáhla si k němu židli,sedla si a chvíli ho upřeně pozorovala.
Po chvíli si uvědomila,že by to už déle nezvládla a tak raději popadla obvazy,dala pryč ty staré a v tom se jí naskytl pohled na ránu.Nebylo to tak hrozné jak se obávala,rozhodně se to bude rychle hojit.
Opatrně mu namazala ránu hojivou mastí a obvázala ji.Při své práce byla velice pečlivá.Věděla,že by to tak chtěl.Když skončila,staré obvazy dala na stolek,usedla znovu na židly,ruku si položila na matraci profesorovy postele a napsala madame Pomfreyové krátký dopis,ve kterém jí sdělila,že se o profesora postarala.
Dlouhé černé vlasy jí spadaly až po pas.Zelené oči jezdily po pergamenu.A najednou to ucítila.Teplý dotek na své levé dlani.
Pootočila hlavou a pohled jí utkvěl na profesorovi.
"Už delší dobu vás pozoruji Cooperová" ušklíbl se profesor stále držíc její dlaň.
"Dala jste si vážně záležet".
"Děkuji" usmála se na něj a vychutnávala si teplo jeho ruky.
"Ne...omyl,to já jsem ten,kdo by tu měl poděkovat" upřeně se na ní podíval.
"Já..eh" zasekla se Lussy.
"Bez vás bych tu už nebyl" zašeptal.
Temno jeho očí jí pronikalo do každé části jejího těla a ona se zmohla jen na úsměv,prostě nebyla schopná slov.
"Já jsem se vám vlastně chtěla jít omluvit a poděkovat za ty lektvary". vysvětlila Lussy.
"Zachovala jsem se strašně a moc se omlouvám" sklopila zrak.
"To je v pořádku,vaše slušnost vás dovedla až ke mně" nespustil z ní oči.
Stále jí držel za ruku,bylo to tak zvláštní,tak intenzivní...
"Kdy vás už pustí?" optala se Lussy.
"Počítám tak za dva dny,je tu hrozná nuda" postěžoval si.
"Můžu vám donést nějaké knihy jestli chcete" navrhla Lussy a přitom nepatrně zčervenala.
Snape se na ni podíval zkoumavým pohledem a pronesl"No dobrá,jistě máte nějaké knížky o lektvarech jak vás tak znám,mohla byste mi nějakou přinést,rád si počtu"
"To nebude problém pane profesore" usmála se Lussy.

***
Když o několik minut později opouštěla ošetřovnu,byla šťastná...nejen,že je profesor v pořádku,ale hlavně,že jí to všechno už odpustil.
Ten večer si odešla brzy lehnout...vychutnávala si hřejivý pocit štěstí,tak hřejivý jako jeho dlaň.

Spomienky 4. kapitola - Návrat

10. prosince 2010 v 21:01 | Casion
Všetci stále kľačali a Sania, hoci jej báseň sa už skončila pokračovala ďalej. Slová sa jej zrazu sformovali v hlave a ona mala také zvláštne tušenie, že ich jednoducho musí povedať.

Ja a priatelia moji,
nech sa naša mágia spojí.
Slová naše nech zaletia tam,
Dúfame, že nie ste tam sám.

Pri týchto veršoch sa stalo niečo prapodivné, čo si nevedel nikto vysvetliť. Z ľudí začal stúpať tenký, takmer neviditeľný biely pramienok. Z každého vytekal a spájal sa do jedného obrovského, ktorý nad čiernou hrobkou formoval guľu. Vyzeralo to, ako číra energia. Nikto si to však nevšimol, pretože všetci upierali zrak na zem. Len Sania zdvihla pohľad a pri pohľade, na tú guľu energie zalap ala po dychu. Vstala a v tom sa jej ústa otvorili a ona hovorila ďalej, no akoby si toho ani nebola vedomá.

Po tvári sa mi kotúľa slza,
V hlave zrodila sa mi múza.
Čierna hmla sa odvalila,
Tajomstvo mi odhalila.

Nechala svoju slzu voľne stiecť po líci a ako hovorila posledné dva verše obrátila sa chrbtom k hrobkám, a na konci uličky medzi stoličkami uvidela akúsi čiernu hmlu, ktorú pomaly rozfukoval neexistujúci vietor, až sa úplne stratila a namiesto hmly, tam stál človek. Muž, odetý v dlhom čiernom hábite, ktorý jej bol tak dobre známy. Vysoký, čierne vlasy až takmer po plecia, mramorovo bledá pleť a ho bo l od nej ďaleko, jasne rozoznala čierne oči.

Na Zemi sa zázrak stal,
Veď on predsa z mŕtvych vstal!
Mágia dávna ďakujem ti,
Sme to my, tvoje deti.

Posledná strofa jej básne a vo vzduchu akoby sa zlomilo akési napätie. Guľa naplnená mágiou nad hrobkou zmizla a všetci s tichým mumlaním vstávali a nechápavo sa obzerali smerom, kam sa Sania pozerala. Ozývali sa prekvapené výkriky a zadržiavanie dych, ale Sania nič z toho nevnímala. V hlave sa jej pomaly skladala skladačka toho, čo sa tu práve odohralo. Neisto vykročila vpred, ale v duchu sa rýchlo p okárala. Sania Winterová predsa nechodí ako roztrasená bábika! A tak sa rýchlo narovnala a pevným krokom vykročila späť. Po jej boku kráčal Potter, ale všetci ostatní len nemo stáli a pozerali sa. Saniu to v duchu potešilo, pretože keby sa naňho všetci vrhli, zrejme by utrpeli vážnu ujmu na zdravý.
Vzdialenosť medzi nimi obaja prekonali v rekordne krátkom čase.
,,Pán profesor ste to vy?" oslovil ho ako prvý Potter, zatiaľ čo si ho Sania nenápadne obzrela. Vypadal rovnako, ako si ho pamätala zo svojho siedmeho ročníka.
,,Profesor? Ja som profesor?" opýtal sa pokojným hlasom, ale prekvapene nadvihol obočie.  Ajéje! Pomyslela si Sania. Takže toto bude asi problém.
,,Áno, ste!" prikyvoval Potter a Sania musela použiť všetko svoje sebaovládanie, aby nad jeho správaním nepretočila očami. Choval sa dosť nerozumne.
,,Učili ste na Rokfortskej strednej škole čarodejníckej a..." chcel mu Potter pomôcť, ale Snape naňho stále nechápavo pozeral a tak sa Sania rozhodla zakročiť. Pristúpila k nim trochu bližšie.
,,Potter, nemôžete naňho tak zhurta, práve vstal z mŕtvych!" napomenula ho trochu podráždene, aj keď ten tón nemala v úmysle použiť. Pri jej slovách sa profesor mykol a uprel na ňu pohľad svojich čiernych očí.
,,Spomenul ste si?" otravoval ho Potter, ale Snape ho ignoroval. ,,Sania Winterová." Vyslovil Saniine meno a ona iba prikývla a pousmiala sa, aj keď bolo zvláštne, prečo si nepamätal seba, ale ju. ,,Myslím, že by bolo rozumnejšie, keby sme išli niekam, kde nie je toľko ľudí." Navrhla Sania a snažila sa ignorovať tiché mumlanie ľudí naokolo, ktorí si ich zvedavo obzerali a šepkali si medzi sebou zrejme nejaké svoje bl&aa cute;znivé teórie.
,,Konečne nejaké rozumné slová." Skonštatoval Snape svojím chladným hlasom a Potter iba prikývol. Náznakom ruky zavolal svojich dvoch priateľoch a potichu im čosi povedal načo obaja prikývli. Následne Potter vykročil smerom k hradu a Sania spolu s profesorom ho mlčky nasledovali. Keď vošli do hradu zamierili do riaditeľne. Tú cestu si Sania pamätala viac než dobre. Keď Potter zadal heslo vystúpili po
otáčajúcich sa schodoch a vošli do riaditeľne, kde ich sledovali portréty bývalých riaditeľov a riaditeliek. Za stolom riaditeľky McGonagalovej visel portrét Albusa Dumbledora, ktorý sa na nich veselo usmieval.
,,Takže, keď už tu nie je veľa ľudí," začal Potter a strelil pohľadom po Sanii. ,,čo všetko si pamätáte pán profesor?" položil mu Poter základnú otázku.
,,Pamätám si ako Voldemort vládol svetu, ako proti nemu Dumbledor a ostatní bojovali. Spomínam si na Rokfort a na študentov viem ich mená, ale neviem, aký sú." Snažil sa vysvetliť Snape a podľa zamračeného pohľadu sa dalo ľahko zistiť, že sa snaží na niečo si spomenúť.
,,Tak to vyzerá, že si nepamätáte len veci, ktorá sa týkajú vašej osoby." Zamyslela sa Sania. Bolo to zvláštne, ale ešte zvláštnejšie bolo, že sa práve rozprávala s mužom, ktorý pred rokom zomrel.
,,Slečna Winterová bude mať zrejme pravdu. Vždy som sa čudoval, prečo vás triediaci klobúk nezaradil do Bystrohlavu." Ozval sa zo svojho obrazu Dumbledor.
,,To preto, lebo mám radšej zelenú ako modrú." Odpovedala mu Sania s úškrnom.
,,A samozrejme si ešte pamätám vás." Doplnil Snape a rukou kývol smerom k Sanii, ktorú napadla jedno otázka. ,,A čo všetko o mne viete?" spýtal sa ho.
,,Sania Winterová, žiačka Slizolinskej fakulty, máte brata o dva roky staršieho, nadanie na Elixíry. Pochádzate zo starobylého rodu, rodičia zomreli pri odpore proti Temnému pánovi. Ste bystrá, tvrdohlavá a zdatná v dueloch. Temný pán sa vás pokúšal získať na svoju stranu, ale vy ste odmietli. Úspešne ste ukončili Rokfort a získali ste Červený diplom z Elixírov a p o skončení školy ste sa chceli venovať práci s Elixírmi. Obľúbená farba je zelená, veľkosť topánok je 39 a máte čiernu sovu menom Zera." Ukončil svoj monológ a Sania sa pristihla, že mierne pootvorila ústa nad množstvo informácií, ktoré o nej práve povedal. Rýchlo ústa zavrela a rozmýšľala čo má na to povedať.
,,Ako vám vrátime vaše spomienky?" opýtala sa, aby odviedla pozornosť od toho, že Snape o nej toho toľko vie, aj keď to vlastne ani sama nevedela.
,,Niekto vám ich musí pripomenúť. Myslím, že podobne to funguje aj u muklov, keď majú amnéziu. Takže, teraz už len nájsť niekoho, kto o vás vie čo najviac a ten vám ukáže spomienky na vás." Povedal Potter a pozrel sa na Dumbledora či súhlasí a ten s úsmevom prikývol. ,,Správne môj chlapče." Prehovoril veselo.
,,Ale koho? Najviac o vás vedel samozrejme pán riaditeľ." Potter si frustrovane povzdychol a sadol si do kresla pred stolom zatiaľ čo profesor sa posadil do druhého.
,,Predpokladám, že slečna Winterová bude najvhodnejšia. Keďže si ju profesor pamätá. A navyše vie toho o ňom dosť." Povedal Dumbledor a pozrel na Saniu svojimi modrými očami spoza polmesiačikových okuliarov. Pri poslednej vete sa Sania trochu začervenala, ale rýchlo sa ovládla a nikto si nič nevšimol.

KYHU 5. kapitola - V tu pravou chvíli

8. prosince 2010 v 21:22 | Katysa

Lussy Cooperová se podívala na hodinky a pronesla "Myslím,že už je čas Amy" mrkla na svou kamarádku.
"Tak jo,půjdeme" usmála se šťastně Amy.
Obě vyběhly do dívčích ložnic pro svá košťata a za hlasitého potlesku a burácení prosvištěly společenskou místnosti hemžící se studenty v barvách Nebelvíru.
"Hodně štěstí" slyšely za sebou ještě.
Vyběhli na školní pozemky zalité sluncem a kráčely do nebelvírské šatny,kde už na ně čekal zbytek týmu včetně Pierota.
"Kde se loudáte vy dvě" zazubil se na ně Pierot.
Lussy na něj jen vyplázla jazyk a rychle se převlékla do famfrpálového hábitu.
Když byla hotová,obrátila se k celému týmu a řekla "Tak,jak už všichni víte,je to poslední famfrpálový zápas této sezony,proti Zmijozelu což je ještě větší důvod k vítězství,očekávám od vás všech jen to nejlepší,vím moc dobře jak všichni hrajete,jsme sehraný tým,všechno nám funguje a máme skvělé hráče." povzbudivě se usmála na své svěřence.

"A také skvělého kapitána" usmál se na svou sestru Pierot.
Ostatní hlasitě přitakali.
"Díky vám všem" mrkla na ně.
"Tak jo Nebelvíre,jdeme si pro vítězství" zaburácela Lussy.
Odpovědí jí bylo zavýsknutí ostatních z týmu.
Všech sedm hráčů nasedlo na košťata,jako šipky vyletěly ze šatny a kroužili kolem celého hřiště za doprovodu burácivého jekotu,potlesku a pískotu zmijozelských.
Seřadili se každý ve svém postavení a čekali na hvízd píšťalky madame Hoochové.
Ozvalo se písknutí a čtrnáct hráčů se vzneslo k modré obloze bez mráčku.
Zápas komentoval jako už tolikrát Lee Jordan,její nebelvírský spolužák a hrozný vtipálek.

Lussy vyletěla výš než všichni ostatní a rozhlížela se,jestli neuvidí Zlatonku.

"Všichni už jsou ve vzduchu a zápas Nebelvír proti Zmijozelu může začít" ozval se hlas Leeho.
"Rozprašte ty ubohé nicky Cooperová!" zakřičel Lee do kouzelného mikrofonu,načež si vysloužil políček od profesorky McGonagollové.
Lussy se musela hlasitě zasmát.
Její chvilková nepozornost se jí málem vymstila,když se pod ní ozval posměšný hlas zmijozelského odrážeče Andrewa Packeta "Jaký je to tam nahoře?" Lussy neměla ani náladu,ani čas mu odpovědět.Jen taktak se totiž vyhnula černému Potlouku který na ní poslal.
"Dávej pozor" křikl na ni Pierot ve vzduchu,rozpřáhl se odrážečskou holí a Potlouk poslal zpět k Packetovi.
Packet to dostal přímo do prsou a v bezvědomí se sesul na celou násadu svého koštěte.
"No nazdar,tohle bude krvelačný zápas" řekla si Lussy sama pro sebe a také že měla pravdu.
Hrálo se tvrději než kdy jindy.Tolik faulů madame Hoochová ještě nepískala.Byla rozčilením celá bez sebe.
"110 ku 80 pro Nebelvír" hlásal Lee po dvaceti minutách hry.
"To je soda co Zmijozele?" šklebil se posměšně Lee.
"Jordane!"
"Všechno v pořádku paní profesorko,jen jsem tomu chtěl dát trošku šťávy" hájil se Lee.

Za tu dobu Lussy neviděla Zlatonku ještě ani jednou.Neustále se pro jistotu koukala po zmijozelském chytači,zdálo se ale,že ani ten netuší kde by Zlatonka mohla být.
Jak tak létala kolem hřiště,předvedla několik složitých manévrů hodných světové úrovni aby se vyhnula Potloukům.

"Teda Cooperová,ty mě nepřestáváš udivovat" smál se Lee.
Lussy mu to oplatila veselým úšklebkem a pokračovala v honbě za Zlatonkou..

A náhle to Lussy spatřila.Zlatý záblesk u třetí nebelvírské brankové tyče.Nekoukala se kolem sebe,nevnímala ani pískot ani potlesk.Jen se tak hnala za tím malinkým zlatavým míčkem.Úspěšně se vyhnula Potlouku a natáhla ruku.
"Ještě,ještě kousek"zašeptala a vší silou se napnula.

Pěvně sevřela prsty kolem okřídleného míčku a vykřikla."Mám jí".

"A COOPEROVÁ CHYTILA ZLATONKU" křičel do mikrofonu Lee Jordan
"NEBELVÍR VYHRÁL VY HROMADO HNOJE" burácel.
Profesorka McGonagollová byla tak dojatá,že Leemu dokonce zapomněla vynadat.
Mezitím se Lussy snesla z koštěte,ostatní hráči také,všichni se shlukli dohromady a hlasitě oslavovali.
Bylo po všem.Nebelvír vyhrál.
"Panebožé" hulákala Amy
Všichni se objímali a Pierot konečně udělal ten krok,který ho už tolik dní soužil.
Obejmul Amy a sevřel jí v lehkém polibku.
"No konečně brácha" zakřičela Lussy celá šťastná.
Amy vypadala vyvedená z míry,ale byla nadmíru šťastná.Pierot se jí už delší dobu líbil.
Lussy se k oběma rozeběhla a objala je.
Všichni na tribunách i kolem aplaudovali.
Byl to zkrátka vydařený den.
Lussy ani pořádně nevěděla kdo jí poplácává po zádech,ani kdo jí gratuluje.
Najednou jí vyzvedli něčí ruce nahoru a ona se ocitla na rukou davu,valícího se do hradu.Celá rozesmátá se rozhlédla kolem a spatřila Leeho pošklebujícího se zmijozelským,dojatou profesorku McGonagallovou,rozesmáté členy nebelvírského týmu.
Bylo tu tolik šťastných tváří.

***
Ten večer bylo v nebelvírské společenské místnosti dost rušno.Profesorka McGonagallová se ani neobtěžovala nebelvírské napomínat či zahánět je do postelí.Věděla,že by to k ničemu nevedlo.
Kolem sedmé večer se Lussy nenápadně vytratila ze společenské místnosti,kde byla hlava na hlavě.
Prolezla otvorem ven,opřela se o studenou kamennou zeď a zhluboka dýchala.
Už od rána chtěla zajít za profesorem Lektvarů a za všechno se mu omluvit a poděkovat.
Pomalu se tedy vydala po schodech dolů a zamířila do temné chodby,vedoucí do učebny.Naprosto klidná zaklepala na dveře a čekala na vyzvání.Nic se neozývalo.Zkusila to tedy ještě jednou.
"Že by tam nebyl?" podivila se v duchu. "To není možné,vždyť je tu každý večer".
Zaklepala tedy ještě jednou,ale ani tentokrát nic.Potichu otevřela dveře a hrůzou málem zaječela.
Profesor ležel na zemi v kaluži krve a byl očividně na pokraji svých sil.
"Proboha" zakvílela Lussy.Na nic nečekala,přiskočila k němu.Z hluboké tržné rány na boku se mu valila krev.Klekla si vedle něj,sundala mu zkrvavený hábit,rozepnula mu košili a opatrně mu kontrolovala tep.
"Pane...pane profesore" šeptala se slzami v očích.
Jeho ruka jí chytla za hábit,přitáhla si jí blíž k sobě,něco chtěl zašeptat...ale vzápětí povolila a profesor upadl do bezvědomí.

O těchto prázdninách měla Lussy brigádu u sv.Munga a tak na nic nečekala a dala se hned do práce.
Jedním složitým kouzlem zastavila krev.Rozeběhla se ke skříňce s lektvary a vyndala Zacelující lektvar.Spěchala zpět k profesorovi a na ránu mu opatrně pokapala 3 kapky Zacelujícího lektvaru.
"To bych měla" řekla si v duchu.
Lussy si jedním pohybem sundala vlastní hábit,přehodila ho přes profesora a ve vzduchu vykouzlila nosítka.
Se značnými obtížemi na ně profesora naložila,
"To bude dobré profesore,hlavně to vydržte" vzlykala a hladila ho po vlasech.

"Wingardium leviosa" pronesla.Nosítka se vznesla do vzduchu i s profesorovým tělem.Vyběhla ze sklepení a utíkala co jí nohy stačily na ošetřovnu.
Madame Pomreyová byla vzhůru a právě se starala o nějakého nemocného třeťáka když na ošetřovnu vtrhla Lussy.
"Slečno Cooperová,víte že..." madame Pomfreyová se zastavila v půli věty s otevřenými ústy.
"Proboha co se stalo?" zděsila se.
"Já,totiž,chtěla jsem za ním zajít a když jsem zaklepala nic se neozývalo,tak jsem vešla a viděla ho s hlubokou tržnou ránou na boku,ze které se valila krev a je v bezvědomí" chrlila ze sebe Lussy namáhavě oddechující.
"Krvácení jsem zastavila a zacelila ránu" řekla překotně.
"Položte ho sem!" nakázala madame Pomfreyová.
Společnými silami profesora naložily na postel.
Léčitelka ho zkontrolovala,zařídila vše potřebné,na nepěkně vypadající bok mu dala hojivou mast,na kterou dala obklad ze švábých oček a po deseti mučivých minutách si otřela pot z čela.
"Kde jste se to naučila?" optala se madame Pomfreyová když bylo po všem a profesor v bezpečí ležel na posteli.
"O prázdninách,u sv.Munga,měla jsem tam brigádu" vysvětlila Lussy opírajíc se o zeď.
"Nechcete Uklidňující lektvar?" zeptala se léčitelka.
"Ne,díky,to bude dobré" poděkovala Lussy.

"Bude v pořádku?" optala se s obavami v očích.
"Díky vaší bleskurychlé reakci ano slečno Cooperová,kdyby jste nepřišla,vykrvácel by,pár dní si tu sice pobude,ale to nevadí,alespoň si odpočine" usmála se na ní léčitelka.
Lussy ani nebyla schopná pořádně dýchat.V duchu se děsila toho,co by bylo,kdyby nepřišla.Co by bylo,kdyby nepřišla v tu pravou chvíli...
Jen velice nerada opouštěla ošetřovnu.Chtěla být u něj,dohlížet na něj celou noc,starat se o něj,ale madame Pomfreyová jí odtamtud vyhnala s jasným rozkazem: odpočinout si.
Nohy se jí pletly,nebyla s to chodit.Ani nevěděla jak došla k Buclaté dámě,řekla jí skoro šeptem heslo a prolezla dovnitř.
Když jí viděli,rázem všichni zmlkli.Lussy se začalo všechno točit před očima.Barvy se rozmazávaly,nohy jí neposlouchali a ona padala k zemi.
Někdo jí ještě stačil zachytit,slyšela kolem sebe jen výkřiky.
"Dojděte pro profesorku McGonagallovou" křičel někdo.

Někdo jí položil na křeslo a konejšil jí.
"To bude v pořádku sestřičko,copak ti je" Pierotovi se leskly oči.V tak hrozném stavu svou sestru ještě neviděl.
Za chvíli dorazila i profesorka McGonagollová ve svém kostkovaném županu.
Lussy se mezitím částečně probrala,shlíželo na ní tolik ustaraných tváří.
"Co se stalo slečno Cooperová?" optala se s obavami profesorka.
Lussy popadla dech a začala vyprávět vše co se stalo od doby,kdy odešla ze společenské místnosti.
"Panebože" zašeptala vyděšeně profesorka.
"Dám vědět ostatním členům profesorkého sboru a vy si jděte lehnout,všichni!" rozkázala profesorka.
Všichni se odebrali na kutě,dole zůstala jen profesorka McGonagollová s Lussy,Pierotem a Amy.
"Bude potřeba to říci řediteli,dám mu vědět,že se u něj zítra stavíte"
"Dobře" zašeptala Lussy.
"A teď už si potřebujete odpočinout slečno Cooperová,po tom všem si to zasloužíte"
Bratr jí opět vzal do náruče a odebral se s ní po schodech až do dívčích ložnic.
Opatrně jí položil na postel,pohladil po vlasech a tiše odešel.

Lussy usnula hned,úplným vyčerpáním...provázely jí ještě noční můry,všude krev...jeho dech